Příběh Jany: Když tělo mluví skrze bolest.

V každé bolesti, která se objevuje na fyzickém těle, je ukrytý příběh. Bolest a onemocnění jsou často posledním voláním duše, že jdeme proti sobě. Tento příběh je o Janě, ženě, která dlouho neposlouchala sebe samu a šla proti sobě. 

Jana přišla s bolavým a zalehlým uchem. Potápěla se ve vodě a najednou ucítila velkou bolest v uchu a zalehnutí. Zkoušela vodu z ucha dostat ven, ale nedařilo se. Postupem času ucho bolelo více a více. Bolest z ucha jí vystřelovala až do krku. Této události předcházelo Janino náročnější období stresu, dohadování a chaosu. Možná si říkáte, že to byla jen shoda okolností, a že není třeba hledat ve všem hlubší význam... Já ze své praxe dnes a denně vidím pravý opak. Již při prvním položení ruky na její ucho a spuštění léčení, se mi ukázaly obrazy z jejího dětství – hádající se rodiče a křik matky, který jí jako malé dítě zraňoval. Ukázal se mi obraz rukou položených na uších a já jsem přesně věděla, co mě tento vhled upozorňuje. Jako malá všechnu tu bolest z hádek, uzamkla ve svých uších a události posledních dnů probudily staré rány, které dosud nezmizely. Přímo po terapii bolest otupěla, a ona cítila změnu. Hned druhý den ráno jsem dostala zprávu, že spala celou noc a probudila se bez bolesti.

Tento příběh ukazuje, jak důležité je naslouchat svému tělu a duši. Když ignorujeme své vnitřní volání, tělo najde způsob, jak nám připomenout, že je čas se zastavit a uzdravit staré rány. Věřím, že každý z nás má schopnost najít cestu zpět k sobě, a jsem tu, abych vám na této cestě pomohla. Je to Příběh o bolesti, ve které našla odpověď proč. 

Osvobození z neviditelného řetězu: Příběh o přijetí sebe sama

Tento příběh vám může přiblížit, jak hluboké dětské zážitky mohou ovlivnit celý život a jak je možné se z tohoto kruhu osvobodit. Vždy je cesta ven, jen je nutné vstoupit dovnitř nás samých a našich příběhů.

Celý život si nevěřila. Snažila se být takovou, aby ji její nejbližší měli rádi a přijímali jí. Byla milá, skromná, ohebná dle potřeby druhých.  Hodně studovala, zajímala se o mnoho věcí, byla taková ta "multipotenciálka" - stále s nevírou v sebe a pocitem neocenění. Čím více ale věděla, čím více se snažila, prohluboval se její pocit nedostatečnosti. Pohybovala se v tomto "programu Nejsem dost" velmi zdatně.

Ať se ocitla kdekoliv, byla díky své píli úspěšná, oblíbená a obdivovaná – ale jen do určitého bodu. Vždy se stalo něco pro ni nepochopitelného. Lidé, kteří ji předtím přijímali, najednou obrátili a začali ji pomlouvat, odsuzovat a nakonec ji vyloučili z kolektivu bez vysvětlení. A tak odešla a snažila se dál. Budovala nové vztahy, ale pokaždé to skončilo stejně. Byla jako křeček z kolečka až do chvíle, než si ono kolečko uvědomila a rozhodla se pro změnu.

Během terapie jsme nahlédli do jejího dětství. Vzpomněla si na rodinnou oslavu. Vždy byla rodinným "smíškem", šaškem, který rád rozveseloval ostatní. Na oslavě se cítila báječně, až do chvíle, kdy přišla na řadu rodinná fotografie. Místo vážného výrazu, jaký se od ní očekával, udělala grimasu, vyskočila a vyplázla jazyk. Foťák cvakl a bylo to.

Ale co následovalo? Dospělí se zlobili, a její matka pronesla tu větu, která ji hluboce zasáhla: "Ty všechno pokazíš, to se nemůžeš chovat normálně?" V té chvíli se její svět obrátil naruby. Chvíli předtím se všichni smáli její bezprostřednosti a najednou bylo všechno špatně. Ta malá holčička uvěřila, že být sama sebou se nevyplácí, že pokud bude sama sebou, vše pokazí. Uvěřila, že je odsouzena k odmítnutí. Tento pocit ji provázel mnoho let. Přestala být sama sebou, i když to znamenalo být nešťastná. 

Při naší práci si konečně uvědomila, že ten řetěz, který ji svazoval, byl vytvořen dávno v dětství, když uvěřila, že být sama sebou je špatné. Postupně si dovolila prožít tyto staré rány, pochopit je a osvobodit se z toho sevření. Plakala, ale pochopila a vyrostla. Osvobodila se ze začarovaného lesa, do kterého kdysi dobrovolně vstoupila, Konečně našla cestu ven – cestu zpět k sobě.

Anin příběh: Jak přijetí sebe sama přináší svobodu

Dnes vám povím příběh o jedné malé/velké holčičce. Říkejme jí Anička.

Anička mi vyprávěla o tom, jak neustále bojuje za své místo v životě – mezi přáteli, kolegy, doma... Vždy se snažila někomu zalíbit, být tím, koho druzí očekávají, a inspirovala se každým, kdo ji zaujal. Postupem času ale zjistila, že už vlastně ani neví, kým doopravdy je. Neustálý boj a snaha naplnit očekávání ji vyčerpaly.

Cítila se jako křeček, který běhá ve svém kolečku a nemůže přestat. Společně jsme se rozhodly podívat na okamžik, kdy tento vzorec vznikl. Vždyť často jsou naše problémy hluboce zakořeněné v nevědomých programech.

Anička se ocitla ve vzpomínce na období, kdy byla asi tři měsíce v bříšku své maminky. Její maminka si tehdy přála porodit kluka. A Anička si tehdy uvědomila, že bude holčičkou. "To je průšvih," říkala s vyděšeným výrazem. "Já nejsem kluk? To nechci! To nezvládnu!" Plakala, protože věřila, že ji rodiče nebudou chtít, když není kluk.

Nechala jsem ji, aby si prožila tyto pocity, a pak jsem se jí zeptala: "No a co teď?" Anička odpověděla: "Nedá se nic dělat. Jsem na sebe naštvaná, protože chci být kluk a to, že jsem holka, nikdy nepřijmu. Zklamu rodiče, a to nechci! Ale já si své místo na slunci stejně vybojuju!"

A tak to bylo. Právě v tomto okamžiku si Anička vytvořila vnitřní přesvědčení, které ji uvěznilo v neustálém boji a nepřijetí toho, kým je. Ztratila kontakt sama se sebou a odpojila se od své pravé podstaty.

Uvědomila si, že jediná cesta ven je přijetí situace takové, jaká je. I když si ještě chvíli "dupla" a projevila svůj vztek, nakonec se rozhodla pro přijetí. Prošla procesem pro-léčení a otevřela oči s novým uvědoměním.

Pochopila, jak její nepřijetí a touha po něčem jiném způsobily mnoho dalších komplikací v jejím životě. A teď, když se rozhodla pro přijetí, si konečně uvědomila, že i staré rozhodnutí, na které zapomněla, mělo velkou sílu – a že je teď na čase to změnit.

Každé proč má své proto. Každá otázka má svou odpověď uvnitř nás. Každá ne-moc má svůj lék. Ptejte se, poznávejte sami sebe a hledejte souvislosti. Jděte krok za krokem cestou sebepoznání, abyste si mohli naplno užívat svůj život.

Tato žena si dnes uvědomila, že bojovat proti sobě samé je nekonečná bitva, kterou nelze vyhrát. Místo toho, aby se neustále snažila být někým jiným, začala přijímat sebe takovou, jaká je. Když přestala hledat schválení zvenčí a našla odvahu být sama sebou, našla také klid a harmonii.

Tento příběh nás učí, že klíčem k vnitřnímu míru a spokojenosti je přijetí sebe sama. Když si uvědomíme, že naše síla spočívá v tom, kdo skutečně jsme, a ne v tom, jak se snažíme být někým jiným, můžeme se osvobodit z kolotoče pochybností a neustálého boje. Přijetí není slabost, ale naopak největší síla, kterou můžeme objevit.

Petra – Světelný jazyk pro regeneraci plic po dlouholetých problémech s plícemi

Nedávno jsem měla možnost opět pracovat s Světelným jazykem - číselnou frekvencí, která se zaměřuje na regeneraci plic, a ráda bych se s vámi podělila o zkušenost klientky s touto formou léčení. Číselnou frekvenci jsem namalovala klientce prstem přímo na hrudník. 

A zde si můžete přečíst, jak toto léčení prociťovala ona sama:  Okamžitě jsem pocítila silnou energii, která proudila průdušnicí, plícemi a průduškami. V oblasti zad, v místě, kde se nacházejí plíce, se objevila náhlá bolest, která se projevovala jako hluboký průchod až do hlubin plic. 

Při tomto zážitku se mi vybavily vzpomínky z dětství, kdy jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Nechala jsem tyto vzpomínky volně projít a s úlevou jsem se zhluboka nadechla.

Energie se poté přesunula do ledvin, které začaly pulzovat intenzivním životem, a já měla pocit, že mi z nich odchází hluboké strachy. Následně jsem cítila vibrace i v obou kolenech. Sledovala jsem tento proces a plně prožívala požehnanou energii, která proudila mým tělem.

Otisk se poté přesunul do oblasti pupíku a pupeční šňůry. Vnitřním zrakem jsem viděla vzpomínky z prenatálního období, kdy jsem se dusila v matčině bříšku a po narození mi museli z plic odsávat vodu. Jen jsem dýchala a pozorovala, jak energie pracuje.

Nakonec se energický otisk obtáčel kolem mé páteře a já jsem v těle cítila silný vír. Všechno se uvolnilo a já pocítila úžasnou lehkost. Bylo to nádherné setkání s touto číselnou frekvencí už při prvním kontaktu. 

Těším se na další prohloubení a poznání tohoto božského otisku.

Tento zážitek byl pro mě nesmírně obohacující a inspirující, můžu se po dlouhé době zhluboka nadechnout. Děkuji. 

Příběh Petry: Jak jsem se naučila přestat bát a začala žít svůj život naplno

Dlouhá léta mě provázel strach. Byl mým stínem od útlého dětství a zůstával se mnou, ať jsem šla kamkoliv. Strach se stal mým věrným společníkem, který mi diktoval, co mohu a nemohu dělat. Bála jsem se tmy, světla, zdraví i nemoci. Bála jsem se samoty, ale i společnosti lidí. Můj život byl plný paradoxů a neustálých obav z toho, co by mohlo být.

Byla jsem natolik paralyzována svými obavami, že jsem se postupně uzavřela do svého vlastního světa. Svět venku se mi zdál příliš nebezpečný, a tak jsem se rozhodla zůstat sama se svými strachy. Stala jsem se vězněm svého vlastního strachu, který mě manipuloval a ovládal každý můj krok.

Až jednoho dne jsem si uvědomila, že takhle dál žít nechci. Už nebylo kam utéct, a tak jsem se rozhodla svým strachům postavit čelem. Místo abych před nimi dál utíkala, začala jsem je poznávat. Bylo to jako poznávat staré přátele, kteří mi chtěli předat své poselství. Když jsem jim naslouchala a přijala jejich přítomnost, stal se zázrak. Přestala jsem být ovládána strachem.

Tím, že jsem svým strachům porozuměla a přijala je, jsem našla v sobě vnitřní sílu, kterou jsem dosud neznala. Přestala jsem být manipulovatelná – a to nejen svými obavami, ale i okolím.

Tento příběh Petry z praxe je připomínkou, že když se rozhodneme čelit svým největším strachům, můžeme v sobě objevit sílu, která nás osvobodí. Přijetí a pochopení našich obav je klíčem k vnitřní svobodě a životu, který si zasloužíme žít.

S láskou, Petra Sára

LÉČENÍ ZVÍŘÁTEK Světelným jazykem

Dnes jsem měla možnost pomoci jedné paní, jejíž pejsek po kousnutí vosou začal rychle otékat a malátnět. V takových situacích je rychlá pomoc klíčová🗝. Okamžitě jsem stáhla světelnou číselnou frekvenci pro léčení a paní podle mých instrukcí aplikovala tyto kódy na páteř a krk pejska.

Paní mi hned napsala : "To byl úžasný zážitek, já jsem ty čísla na něho napsala a hned jsem cítila z mé ruky energii, hned si bral ...pecka ..Peťo jsi úžasná "

Za méně než 5 minut byl pejsek opět plný života, jako by se nic nestalo. 

To je ta úžasná síla léčení pomocí světelných kódů. Zvířata tyto energie přijímají bez jakýchkoliv pochyb a výsledky jsou vesměs okamžité.

Miluji léčení zvířat, protože jejich schopnost přijmout léčivou sílu je prostě magická.

Světelné kódy mají neuvěřitelný potenciál, a když je použijeme správně, mohou doslova zachraňovat životy, podpořit nás i naše psí miláčky na cestě ke zdraví.

Zvířata jsou úžasné bytosti a jejich otevřenost a důvěra nás může učit. 

V lásce, Petra

Jak může terapie otevřít a vyléčit mnohé: Příběh paní Alenky

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost, zážitek, příběh, jak kdo chce. 14. srpna tohoto roku jsem prošla u paní Peti terapií. No abych řekla pravdu, její postupy a metody jsem neznala a byla z toho celkem dost nervózní. Ale dobrý, tak tu hodinu nějak zvládnu . 

Jo, zvládla jsem.

Ještě podotknu, že jsem si od paní Peti pořídila její deník, zápisník.. někde hluboko cítím jak mocný nástroj ten ,,deníček,, je, ale nejde mě to slovy vyjádřit. Nicméně terapie byla hodně neobvyklá, teda pro mě. Nic moc zvláštního sem nepociťovala a pár dnů jsem přemýšlela, že si snad ještě jednu terapku hodím (ještě v tom stejným měsíci :) ale pssst to sem nikomu neřekla)

Okamžitě jsem pak začala pozorovat, jak se mění moje chování.. jak vyplouvají nejrůznější témata, který se ukazují v mém okolí a poté přijde jasně a zřetelně název tématu. Jak kdyby to na mě někdo zakřičel -SMRT- aha ty brďo, ale do toho se mě nechce pouštět. No ale pak vidím, jak jdu, koukám na obrázek na deníčku a ladím se na psaní.. a už to frčí. Potoky slz a jedem. Psaní do deníčku je taky velká terapeutická vlna, nikdy tam nemůžu napsat nesmysl. Všechno co píšu mě vede, navazuje. A když mám pocit, že to ještě není všechno, píšu dál, až přes slzy nevidím.

Znovu si prožívám a uvolňuju to, co jsem raději z nějakého pocitu strachu, odmítnutí atd, nikdy nikomu neřekla. No a v neposlední řadě taky okamžitě po terapii reagovalo moje tělo v podobě opakujícího se zánětu dásní a opětovný ošetření u zubaře. Prý že hurá, už se to uvolňuje.. téma RODU a to už řešíme. Aha, tak jo teda no.. hurá. Tak to by zatím stačilo.

Těším se na příštím setkání a mnohokrát děkuji a děkuji a děkuji i sobě. 100 pro DOPORUČUJU, moc doporučuju těm, kteří to se sebou myslí vážně. Alena