ZA-KLÍNADLA: Jak tě slova, která slyšíš, mohou zaklínit? 

Kolikrát jsi v dětství nebo i později slyšel/a:
📌 „To nezvládneš.“
📌 „Nejsi dost dobrý/á.“
📌 „Na tohle nemáš.“
📌 „Život je boj.“

A co se stalo? Uvěřil/a jsi tomu. Přijal/a jsi to jako „pravdu“, která se ti zaryla hluboko do srdce. Tyto věty se staly programy, které teď nevědomě ovlivňují tvůj život. Jako bys je nahrál/a na disk a teď na nich tvoříš svou realitu. Tyto programy působí skrze tvé emoční a fyzické tělo.

A pak se možná divíš, proč:
♨️ Ti nic nevychází, jak bys chtěl/a.
♨️ Máš rychlý start, ale stejně rychlý konec u všeho, co začínáš.
♨️ Máš silně aktivního vnitřního kritika, který tě neustále sráží.
♨️ Jsi chvíli šťastný/á, a najednou, jako mávnutím proutku, se to celé "posere".
♨️ Neumíš přijímat a věci vzdáváš předčasně.
♨️ Neustále s něčím bojuješ, snažíš se vybojovat si své místo na „slunci“.

Slova, která slyšíme nebo říkáme, mohou být buď podporou, nebo se nám zaklíní do srdce a zaklejí nás. Jsme jako princezny/princové z ledu, čekající na vysvobození. Ale ten, kdo nás osvobodí, nepřijde zvenčí – tím odvážlivcem jsi ty sám/a! 💥

Otočením pozornosti dovnitř, zpřítomněním se, můžeš odhalit staré programy a přeměnit destrukci na konstrukci. Rozpustit to, co ti už neslouží, a odpustit emoční klíny, které tě blokují. 💫

Hurá do toho, hurá do vlastní SÍLY, hurá do nebe na zemi, které si tvoří každý sám pro sebe! 🌟

V lásce, Petra Sára 

Ůhel pohledu: Jak změna ůhlu pohledu promění celý náš život 

Každý okamžik našeho života je jako kapka vody v rozlehlém oceánu času. My často věříme, že máme moc ovlivnit, kam nás proud unáší. Ale skutečně je tomu tak? Co když neovlivňujeme směr, kterým plujeme, ale máme velkou moc nad tím, jak reagujeme na bouře, či nečekané vlny, které nás postihnou.

Každá naše reakce na výzvy života je výsledkem našeho vědomého nebo nevědomého přijetí událostí, které nám vstoupí do cesty. Jakmile přestaneme bojovat s tím, co se nám děje, a místo toho se začneme zaměřovat na to, jak můžeme díky těmto událostem růst a transformovat se, začneme opravdu přijímat své stínové frekvence.

Stínové frekvence jsou částmi nás samých, které se nám mohou zdát příšiliš temné, negativní nebo nežádoucí. Jsou to strachy, pochybnosti, obavy nebo i hněv, který v sobě nosíme. Přijetí neznamená vzdát se jim, ale uvědomit si je a transformovat je do něčeho vyššího – do světelných frekvencí. Tím, že přeměníme naše strachy v odvahu, naše pochybnosti v důvěru, a naši bolest v moudrost, prosvětlujeme nejen svou vlastní cestu, ale také cestu ostatních.

A právě tímto způsobem nacházíme v chaosu života řád, ve stínech světlo a v každém okamžiku možnost růstu a obohacení.

Síla vnitřní změny: Jak můžeme přetvořit svůj život

Vesmír, Bůh, životodárná Síla – ať už tuto energii nazveme jakkoli, vždy reaguje na to, co vyzařujeme. Když jsme v souladu sami se sebou, do našich životů vstupuje harmonie. Naopak, když jsme v chaosu, náš svět se může stát bouří, která nás strhává.

Změna je vždy možná – začíná však uvnitř nás, na úrovni těla, duše a mysli. Když jsem začala vnímat tyto principy, objevily se mi nové možnosti, o kterých bych dříve ani nepřemýšlela. Mou největší výzvou v životě bylo ovládání a strach. Jakmile jsem pochopila poselství, které mi tyto pocity přinášely, a začala měnit své zvyky, můj svět se začal měnit s nimi. Začal se proměňovat v místo plné podpory a klidu.

To neznamená, že v mém životě nejsou výzvy. Ale když jsem se na ně přestala dívat jako na tragédii, můj život se začal otevírat novým možnostem a ukazovat svou krásu. Když toužíme po lepším životě, je klíčové začít se měnit zevnitř. Naše myšlenky, pocity a činy tvoří naši realitu. Harmonie uvnitř nás přináší klid a řád i do našeho okolí.

Každá změna začíná uvědoměním. Jakmile si uvědomíme, že jsme tvůrci svého života, můžeme začít formovat svou realitu podle svých nejhlubších přání a potřeb. Změňme své myšlení, otevřme svá srdce a naslouchejme své duši. Tímto způsobem přivítáme do svého života nový začátek plný harmonie a radosti.

Ale je důležité si uvědomit, že změna vyžaduje naši aktivní účast. Život není jen o úžasných věcech, ale také o výzvách. Když změníme svůj pohled na tyto výzvy, můžeme jimi projít jako vítězové a objevit v sobě sílu, o které jsme ani nevěděli. 

V lásce, Petra Sára

Příběh odchodu: Pouť duše k sebepřijetí

Tento text zachycuje hluboký příběh duše na jejím konci cesty a přináší čtenářům zamyšlení nad jejich vlastními volbami a životními zkušenostmi. 

Nastal ten okamžik. Čas odejít, ukončit svou cestu na zemi. Byla to její velká chvíle odchodu. Ležela na lůžku, kolem ní stáli její andělé strážní, které si poprvé v životě dovolila uvidět. "Jsou nádherní," pomyslela si, a cítila, jak se její hlas tiše vytrácí z pootevřených úst.

Poprvé v životě necítila strach. Jakoby se otevřelo okno do neznámé krajiny plné nekonečných možností, na které se dříve nedokázala podívat. Až v této chvíli si uvědomila, že tyto možnosti ke změně měla vždy na dosah ruky. Cítila je v dlaních, všechny ty možnosti, které ve svém životě neviděla nebo nechtěla vidět, protože se uzavřela do smutku a beznaděje.

Chyběla jí odvaha? Kdo ví. Ve vteřině se jí před očima promítl celý její život.

Již od chvíle, kdy si jako duše vybírala svou rodinu, věděla, do čeho jde. Vybrala si ty nejúžasnější rodiče – silnou maminku, která necítila samu sebe, a slabšího tatínka, který byl duchem přítomen ve svém selhání a žalu. Byla jedináčkem rodičů, kteří byli odříznutí od sebe a kteří, stejně jako ona, hledali cestu zpět k sobě.

Její tělo ji už odmítalo poslouchat. Bylo unavené z neustálého "musím," "měla bych," "ještě to vydržím," "udělám to pro něj." Pod tím vším byla hluboká touha být viděna a milována, touha, kterou nikdy neuspokojila. Neuvědomovala si, že všechno, co v životě prožívala, ji mělo naučit milovat sebe samu a nikdy se neopouštět tak, jak byla celý svůj život opouštěna.

Ve vzpomínkách viděla všechny ty muže, kteří ji zneužívali a zahrávali si s jejími city. Muže, kteří byli fyzicky vedle ní, ale nikdy s ní. Byla to série zklamání, která ji dovedla k tomu, že se vzdala hledání skutečné lásky. Zůstala s mužem, který byl nejtěžší zkouškou v jejím životě. Raději někdo, než nikdo, říkala si, a tak zůstala v prázdném vztahu, protože prahla po lásce a pozornosti.

Její duše volala o pomoc, ale ona to ignorovala. Nahromadila ve svém těle všechny emoce – žal, vinu, strach, neodpuštění, ublížení, vztek. Když tyto volání nevnímala, začalo jí chátrat tělo. Srdce bušilo, krevní tlak stoupal, onemocněla děloha. Došla až na dno svých sil, protože hledala lásku venku, místo aby ji našla uvnitř sebe.

Její mise na Zemi byla splněna. Měla na výběr mnoho cest, a vybrala si tuto zkušenost. "Je to dobře, nebo špatně?" přemýšlela. A někde shora se ozvalo: "Je to tak, jak to je."

Její duše opustila to opotřebované a zchátralé tělo. Až v tuto chvíli, když stoupala zpět Domů, si pomyslela: "Příště to udělám jinak a Ulehla do milující náruče Boha"

Každý příběh má svůj konec, a záleží na našem rozhodnutí, jaký ten konec bude. Možná v další zkušenosti zvolí jiný příběh – takový, který bude oděný do soucitu, cítění a lásky k sobě samé. Kdo ví? A co myslíte vy?

Tak krásné sny, drahá Duše.

V lásce, Petra Sára

Má cesta s očekáváním 

Dnes bych se ráda podělila o myšlenku, která se mnou hluboce rezonuje a kterou jsem dlouho žila: Očekávání je cesta do pekel.

Očekávání nás často vede k tomu, abychom se zaměřovali na budoucnost, hodnotili, co by mělo nebo nemělo být Tímto se však odvádíme od přítomného okamžiku, od prožívání radosti a života takového, jakým právě je. Očekávání samo o sobě je hnací silou, ale pouze do chvíle, než do něj vložíme lpnutí na výsledku. Právě ono lpnutí nás hází do žhavého pekla vlastních myšlenek a emocí.

Můj život byl v mnoha oblastech plný očekávání. Vždy jsem očekávávala to, či ono, a ztrácela kontakt sama se sebou. Má očekávání mne házely do beznaděje a ztráty víry. Čas mi utíkal mezi prsty a já cítila věčnou nespokojenost. Byla jsem myšlenkama pořád někde a nedokázala si užívat krás tady a teď. Moje pozornost se upínala do budoucnosti a já nežila.

Jakmile se příliš zaměřím na to, co má přijít, často přehlédnu krásu a radost přítomného okamžiku K tomu všemu jsem si musela dojít i já sama. Nelze jen tak lusknout prsty a přestaneme očekávat a lpet na výsledku. Vše je vývoj a jako každé pochopení, které přinese změnu i v reálném životě, má svůj přesný timing.

Když přestaneme očekávat a lpnout, hodí nás to do naprosté důvěry k životu a to je velmi úlevný prostor. Nebudu zde tvrdit, že toto žiju naplno - onu důvěru bez lpnutí. Ale více a více se odevzdávám onomu posvátnému prostoru důvěry, který mi na oplátku zase poskytuje neuvěřitelné možnosti a zázraky, které jsou možné.

 Pokud po něčem toužíte, jste v očekávání a u toho taky skončete. Nechejte se překvapit, jakými cestami k vám vaše touha přijde. Uvědomujte si své myšlenky a pocity, a zastavujte jakýkoliv náznak lpnutí. Klidně pořad dokola a dokola. Pak možná jen tak z nenadání zjistíte, že je lpnutí pryč a otevře se před vámi krásný prostor plný důvěry v něco, co vás přesahuje.

Jak jste na tom vy s očekáváním?.Vysíláte svá přání a pak očekáváte výsledek, nebo vyšlete a pouštíte?

V lásce, Petra Sára 

Šest esenciálních zranění lidstva: Cesta k uzdravení a sebepoznání

Každý z nás nese v sobě stopy dávných zranění. Některá jsou jemná a téměř neviditelná, jiná se projevují jako hluboké jizvy na duši, které ovlivňují každý aspekt našeho života. Tato zranění nejsou jen osobní, ale odrážejí se v kolektivním nevědomí celého lidstva. Jakmile se naučíme těmto zraněním čelit, otevře se nám cesta k pravé podstatě našeho bytí, k sebepoznání a nakonec k uzdravení. Pojďme se tedy společně ponořit do  šesti esenciálních zranění lidstva a hledat klíče k jejich pochopení a uzdravení.

1. Zranění odmítnutí

Zranění odmítnutí je jako neviditelná ruka, která nás odvrací od ostatních i od nás samotných. Pocit, že nejsme dost dobří, nás často vede k tomu, že se stahujeme do sebe a vytváříme ochranné zdi. Toto zranění může pocházet z dětství, kdy jsme se necítili přijati našimi rodiči nebo vrstevníky. Abychom toto zranění uzdravili, musíme se naučit přijmout sami sebe bezpodmínečně, přes všechny naše nedostatky a slabosti. Je to cesta k tomu, abychom si uvědomili, že naše hodnota nezávisí na názoru druhých.

2. Zranění opuštění

Zranění opuštění je hluboký strach, že budeme ponecháni sami sobě, bez podpory a lásky. Tento strach může pramenit z doby, kdy jsme jako děti zažili odchod někoho blízkého, nebo když jsme se cítili zanedbávaní. Tento typ zranění nás často nutí lpět na druhých a bojíme se osamělosti. K uzdravení je potřeba naučit se stát sami sebou a objevit v sobě zdroj lásky a podpory. Tímto způsobem přestaneme hledat naplnění venku a nalezneme ho v sobě.

3. Zranění ponížení

Zranění ponížení se v nás zakořenilo ve chvílích, kdy jsme byli zesměšňováni nebo shazováni. Tento pocit nás vede k tomu, že se cítíme nedůstojní a často se stydíme za to, kým jsme. Abychom toto zranění uzdravili, musíme najít odvahu k přijetí naší vlastní hodnoty. Musíme si uvědomit, že žádné lidské bytí není méně hodnotné než jiné a že ponižování vychází z vlastních strachů a slabostí  těch, kteří nás zraňují.

4. Zranění zrady

Zrada je zranění, které nám bere důvěru. Může vzniknout v okamžiku, kdy nás někdo, komu jsme důvěřovali, zklamal nebo nám ublížil. Toto zranění nás učí nedůvěřovat druhým a často nás uzavírá do kruhu podezření a strachu z dalšího zklamání. Cesta k uzdravení tohoto zranění vede přes odpuštění. Tím, že odpustíme těm, kdo nás zradili, a zároveň si dovolíme znovu důvěřovat, se otevíráme možnosti hlubších a zdravějších vztahů.
 
 5. Zranění nespravedlnosti

Zranění nespravedlnosti je hluboce zakořeněné v pocitu, že s námi bylo zacházeno neférově. Tento pocit se může projevovat hněvem, frustrací a pocitem bezmoci. Abychom toto zranění uzdravili, je důležité se zaměřit na vnitřní spravedlnost a vyrovnanost. Musíme se naučit přijímat, že svět není vždy spravedlivý, a přesto se rozhodnout jednat čestně a s integritou. V tomto procesu nacházíme vnitřní klid a harmonii. 

6. Zranění odloučení

Zranění odloučení se projevuje jako pocit, že jsme odděleni od světa, od druhých lidí a od Božského. Tento pocit může vést k hluboké existenciální prázdnotě a osamělosti. Cesta k uzdravení tohoto zranění vede přes znovunavázání spojení s vlastním srdcem, s druhými lidmi a s celým univerzem. Je to cesta k pochopení, že všichni jsme součástí jednoho celku a že naše oddělenost je jen iluzí.

Cesta k uzdravení: Integrace a transformace

Zranění, která neseme, nás mohou buď stahovat dolů, nebo nás mohou posunout k růstu a transformaci. Klíčem je uvědomění si těchto zranění, jejich přijetí a rozhodnutí se jimi nechat proměnit. Skrze introspekci, terapii, meditaci a vědomé sebepoznání můžeme začít léčit nejen sebe, ale také přispívat k uzdravení celého lidstva.

V každém z nás je síla, která dokáže překonat jakékoli zranění. Je to síla lásky, odvahy a moudrosti, která nás vede k tomu, abychom se stali plněji sami sebou. Tím, že se postavíme čelem ke svým ranám, objevujeme v sobě skrytý potenciál a schopnost skutečné transformace. Na této cestě nacházíme nejen uzdravení, ale také hluboký smysl a spojení s celým vesmírem.

S láskou,

Petra Sára 

Srdce je našim kompase.

Když se pravidelně napojujeme na své srdce a nasloucháme jeho tiché řeči, probouzí se v nás hlubší důvěra ve vlastní vnitřní vedení.. Nejde však jen o samotné srdce, ale o akt pravidelného ztišení, zklidnění a znovu nalezení přítomného okamžiku. Tím, že se soustředíme na tady a teď, otevíráme se plnému prožití každé chvíle, která se stává základem pro další vteřiny, minuty, dny i roky našeho života.

Tento proces je jako jemný kompas, který nás navádí k životu v souladu s naší podstatou. Čím častěji si dovolíme zastavit se a propojit se se svým nitrem, tím více získáváme jistotu, že naše rozhodnutí vycházejí z pravdivého a čistého místa. Život se tak stává plynulejší, méně zatížený stresem a vnitřními konflikty.

Když jsme v kontaktu s přítomností, je pro nás jednodušší zvládat výzvy, které nám život přináší. Neovládá nás strach z budoucnosti nebo lítostí nad minulostí – zůstáváme tady a teď, v plném vědomí

Je to akt laskavosti vůči sobě, protože si dovolujeme být skutečně přítomní a žít svůj život naplno.

S láskou, Petr Sára